„Pane Bože môj, vypočuj moje modlitby a zachovaj verné ti stádo… Zachráň ho pred bezbožnou a pohanskou zlobou tých, čo sa ti rúhajú.“

Modlitba sv. Cyrila v hodine smrti i za Slovenský národ, dňa 14. februára 869 n. l. v roku 6377 od stvorenia sveta (Život sv. Konštantína – Cyrila kap. XVIII)

Homosexuální “manželství” a adopce homosexuály

Zákonné uznání jednoho neurotického bludu a děti, které za to musí pykat

Dr. Gerard J.M. van den Aardweg

OBSAH

    Úvod
    Znaky homosexuálních párů
    Adopce dětí homosexuálními páry
    Zavedení pedofilie do běžného života
    Závěrečné poznámky

Jako se 18. století považovalo za věk smyslu a 19. století za věk zdravého rozumu, 20. století se nemůže považovat za nic jiného než za věk neobyčejného nesmyslu.

G. K. Chesterton
(in: Martin, G.J. et al. The quotable Chesterton. San Francisco: Ignatius, 1986.)

Úvod

1. ledna 1998 vstoupil v Holandsku v platnost zákon, který předložila lesbická státní sekretářka, podle nějž obdrží na městském úřadě registrovaná nemanželská partnerství stejná právnická a sociální práva jako normálně sezdaní. Zákon platí jak pro heterosexuální, tak homosexuální páry a ještě některé kategorie, např. pro sourozence, kteří žijí v jedné domácnosti. Doslova se tyto vztahy nejmenují “manželství”, protože ústava povoluje manželství jen dvěma osobám různého pohlaví. Tento druh hypokrize není nový; v Holandsku je oficiálně zakázána i eutanázie, přesto není trestná. Nyní se tedy udělují i pseudo-manželstvím práva, která by měla náležet výlučně normálnímu manželství, s výjimkou práva na adopci dítěte. Ale již o měsíc později, 6. února 1998, se ministerská rada rozhodla umožnit i homosexuálním párům adopci (s omezením a po přísné zkoušce, ale i takový konejšící slovní rituál je obvyklý při každém kroku ve směru liberální státní ideologie). Zákon z ledna 1998 se nesetkal s téměř žádným politickým odporem, ani ze strany křesťanských demokratů, to ale bylo předvídatelné. Ač bylo známo, že zejména socialisté a liberálové chtějí tradiční manželství a rodinu zbavit jejich privilegií, stáli holandští křesťanští demokraté již před lety u kolébky zákona “o stejném zacházení” (mezi jiným proti “diskriminaci” homosexuálů), takže už nebyli schopni obhajovat skutečně společensky a morálně zdravá nařízení.
Podobné partnerské vztahy jsou již uznány v Dánsku (od roku 1989), Norsku (1993) a Švédsku (1994) a o stejném řešení se uvažuje v různých státech USA, ve Francii, Finsku a Švýcarsku. Že dosud nebyly všude uznány, je vlastně neúspěch, protože již od konce šedesátých let roste mezinárodní akceptování ideologie, že homosexuálové mají být zrovnoprávněni jako heterosexuálové a jejich neuznání je sociální nespravedlnost, “diskriminace”.

Vzhledem k nepatrnému počtu lidí, kteří homosexuální emancipační hnutí reprezentují, by se nemohlo politicky prosadit, kdyby toto hnutí nebylo silně podporováno mocnými mezinárodními organizacemi, jmenovitě hnutím proti upírání lidských práv, sexuálním reformačním hnutím a feminismem, které mají jasnou převahu v různých organizacích při OSN a ve většině západních zahraničních ministerstev, především v USA. Podporování homosexuality bylo v očích neomalthusiánské ideologie prostředkem k oslabení institucí manželství a rodiny. “Povzbuzovat vzrůst homosexuality”, zněl programový bod ve strategickém plánu, který podala organizace Plánované rodičovství (Planned Parenthood) v roce 1969 Populační radě (Population Council). (Jaffe, F.S. Activities relevant to the study of population policy for the U.S.: Memorandum to Bernard Berelson (1969). Family Planning Perspectives, 1970, 2, 4.) Po spoluprácí sexuálního reformačního hnutí, feministek a hnutí proti upírání lidských práv byl v roce 1993 přiznán Mezinárodní asociaci lesbiček a gayů (ILGA – International Lesbian and Gay Association) status poradce vlivné Ekonomické a sociální rady při OSN (Ecsoc – Economic and Social Council). Podotýkáme, že v Mezinárodní asociaci lesbiček a gayů je zastoupena mimo jiné Severoamerická asociace Man-Boy Lovers (NAMBLA – North American Man-Boy Lovers Association – organizace pro emancipaci pedofilie). Je možno s jistotou vycházet z toho, že pokaždé, když nějaká instituce OSN rozvíjí politickou vizi týkající se rodiny a sexuality, je brán ohled na zájmy homosexuálů. Stejný liberální duch vládne v Evropské unii. Před několika lety přijala Rada Evropy rezoluci, která vyzvala členské státy, aby pracovaly na uzákonění práv homosexuálů.
Většina křesťanských církví pomáhala aktivně této emancipaci. Jednotliví kněží a protestantští faráři již před více než dvaceti lety homosexuálním svazkům církevně žehnali. Německá evangelická církev dala těmto vztahům nedávno “zelenou”.
Zdá se, že je tím homosexuální “manželství” sociálně akceptováno. Takové konstatování by ale bylo ukvapené. Neboť co je nějakým zákonným řízením společenskou liberální elitou uloženo, není ještě žádný trvalý “úspěch”. Homosexuální “manželství” není zakořeněno v cítění a přesvědčení lidí a určitě ani nikdy nebude, protože je příliš v rozporu s všeobecně lidským instinktem. Jen módní ideologická elita se domnívá, že “manželství” mezi stejnými pohlavími je normální. Ideologické módní trendy ale nemají věčný život. Mnozí, kteří v srdci v homosexuální ideologii nevěří, souhlasí jen z ješitnosti a zbabělosti. Jiní jsou spíše naivní a myslí, že by měli souhlasit ze soucitu s potlačovanými homosexuály. Avšak zkušenost čím dál tím víc zpochybní nový náhled na normálnost homosexuálního “manželství”. Již nyní je převládajícím postojem průměrného občana spíš trpné pokrčení ramen: politici, nadřízení a znalci tvrdí a dělají tolik nesmyslů, že “já se tím už nevzrušuji”. Zeptá-li se člověk průměrného občana, zda “to” shledává normálním, odpoví “ne”, navzdory tolikaleté mediální indoktrinaci a propagaci homosexuality. Pokud jde o spor v USA o přijetí homosexuálů do armády, vyplynulo např. z jedné CNN/Gallup ankety z roku 1993, že 74% mladých mužů bez vyššího vzdělání – tedy vrstva obyvatel, ze které se většina vojáků rekrutovala – bylo proti. (Maginnis, R.L. Clinton Administration scuttles first court test of military’s homosexual law. Internet, 1997, March 25.) Podle jednoho širokého průzkumu, který provedlo Národní centrum pro výzkum veřejného mínění chicagské univerzity, považovalo v roce 1991 70% Američanů homosexuální styk za “nesprávný” nebo “zvrácený”; v roce 1977 to bylo 67% (National Opinion Research Center, Univ. Of Chicago, 1991. In: NARTH Bulletin, 1993, 1, 3, 4.), takže přes všechnu propagaci se průměrný člověk zřejmě poučil málo! Těchto 60-70% udává ovšem konstantní hodnotu: dvě třetiny lidí, také např. v Holandsku, považovalo před třiceti lety homosexualitu za abnormální (Meilof-Oon, S. et al. Homosexualiteit: Een onderzoek naar beeldvorming en attitude bij de meerderjarige Nederlandse bevolking (Homosexuality. An Inverstigation into image-formation and attitudes of the adult Dutch population). Amsterdam: Stichting Bevordering Sociaal Onderzoek Minderheden, 1969.), ale poctivá současná anketa by neukázala nic jiného. Že pokusy o změnu cítění vůči homosexualitě natrvalo selhávají, je možné se dovědět také z reakcí mladistvých na pro-homosexuální propagaci. Právě díky takovému ovlivňování používají více a v ranějším věku než dříve lidové výrazy pro homosexuály jako nadávky. Jakmile nebude “politicky korektní” považovat homosexuální “manželství” za normální, roztopí se počet zastánců jako máslo na slunci. Homosexualita byla sice v mnoha obdobích a kulturách tolerována, ale nic víc. “Nikde není homosexualita nebo bisexualita žádoucím cílem. Nikde rodiče neříkají: ‘Je mi jedno, jestli moje dítě je heterosexuální nebo homosexuální.’” (Karlen, A. Sexuality and homosexuality. New York: Norton, 1971.) V protikladu k tomu, co se často tvrdí, ani Řekové o tom jinak neuvažovali. (Flaceriere, R. L’amour en Grece. Paris: Hachette, 1960.) Homosexuální emancipace nezmění ani přirozený pud člověka, ačkoliv bude mezitím mnoho zničeno. Homosexuální “manželství” se ukáže jako utopie, jako toužebný sen, který povstal z psychopatologie, a který je zároveň nenávistnou a žárlivou provokací proti přirozenému sexuálnímu cítění a pravému manželství. Především tři faktory přiblíží konec této neblahé ideologie: více informací o homosexualitě se jmény homosexuálních párů, důsledky uzákonění adopce dětí homosexuálními páry a důsledky emancipace pedofilie.

Znaky homosexuálních párů

Podle Kinseyho mýtu, který je pro hnutí za emancipaci homosexuálů tak úspěšný, by bylo 10% lidí homosexuálních nebo bisexuálních. Toto tvrzení je nyní definitivně popřeno řadou mezinárodních studií a obzvlášť nedávným britským a americkým sčítáním lidu. (Cameron, P.P. The gay nineties. Franklin, TN: Adroit, 1993; van den Aardweg, G.J.M. The battle for normality. San Francisco: Ignatius, 1997.) Nanejvýš 2%, snad méně, dospělých mužů je homosexuálně orientováno, lesbiček není více než 1%. Přitom je jen menšina lesbiček převážně homosexuální. Stejně tak přehnané je i tvrzení o “milionech homosexuálních párů” (v zemi jako je USA). Lehkověrní žurnalisté však trvají na rozšiřování těchto propagandistických čísel. Jeden renomovaný holandský časopis uvádí např., že “750 tisíc Holanďanů žije homosexuálním životem” (Van der Linde, I. Sponsors worstelen met homo’s (Sponsors wrestling with homosexuals). Intermediair, 1998, 34, 1. Jan. 8.), to by bylo asi 6-8% dospělých Holanďanů! Mohlo by to vzbudit domněnku, že v Holandsku žije snad několik stovek tisíc homosexuálních párů jako v jakémsi zrcadlovém obrazu normálního manželství, s dětmi a vším ostatním. Americké sčítání lidu z roku 1990 však poskytlo střízlivý počet 88 200 mužských homosexuálních párů a 69 200 ženských, dohromady méně než 1/20 všech nesezdaných heterosexuálních párů (3.1 milionů) a méně než 0.0016% manželství. Z toho by se mohlo vypočítat pro zemi jako je Holandsko, že se v budoucnu uzavře maximálně osm tisíc homosexuálních “manželství”, při asi čtyřech milionech rodin a patnácti a půl milionu obyvatel. (Počet lesbických párů je poměrně vysoký: tyto ženy hledají přítelkyně více než homosexuální muži. Takové zhodnocení odpovídá tomu, co můžeme usuzovat z dánských výpočtů. Po čtyřech letech registrace to nebylo ani dva tisíce homosexuálních “manželství” na pět milionů obyvatel. (Ingrassia, L. Brides and brides, grooms and grooms, wedded bliss for all. The Wall Street Journal – Europe, 1997, June 8.)

Homosexuální “manželství” jsou sice nejtrvalejšími homosexuálními vztahy, většina homosexuálů se však nechce na sebe vázat ani oficiálně ani neoficiálně. Přesto však nelze srovnávat homosexuální vztah s manželstvím. Podstatný znak tohoto vztahu je právě jeho nestálost a nedostatek “věrnosti”. Na dokreslení: v jednom širokém americkém průzkumu 574 gayů nemělo 9% ještě žádný “delší poměr”, 17% mělo delší poměr jedenkrát, 16% dvakrát, 20% třikrát, 13% čtyřikrát, 16% šedesát až 87krát. Z nich 24% bylo mladších než 25 let a polovina měla méně než 35 let. (Bell, A.P. & Weinberg, M.S. Homosexualities: A Study of diversity among men and women. New York: Simon & Schuster, 1978.) Promiskuita této skupiny se ukázala na počtu sexuálních partnerů: jen tři měli jednoho partnera, 1% 3-4 partnery, 2% 5-9, 3% 10-14, 8% 25-49, 9% 50-99, 15% 100-249, 28% 1 000 a více. Z 229 lesbiček mělo 10% jen jednu sexuální partnerku, 21% 2, 23% 3, atd. Také zde byla promiskuita: 3% měla jednu sexuální partnerku, 9% 2, 15% 3-4, 33% 5-9, 16% 10-14, 10% 15-24, atd. Tato čísla dávají na srozuměnou, že homosexualita a stabilní vytvoření páru spolu nesouvisí. Jedna studie z roku 1968 ukázala, že jen 17% homosexuálně žijících žen v USA mělo vztah trvající deset nebo více let, u 66% trval 1-9 let; ve srovnání se vztahy heterosexuálních žen to bylo mnohem kratší. (Gundlach, R.H. & Riess, B.F. Self and sexual identity in the female: A study of female homosexuals. In: B.F. Riess (Ed.), New directions in mental health. New York: Grune & Stratton, 1968.) Tyto údaje jsou důležité nejen pro úsudek o (ne)pravděpodobnosti trvalého gay/lesbického “manželství”, ale ještě více pro posouzení situace, do které přijdou adoptivní děti u takových “rodičů”.
Ve srovnání s heterosexuálními vztahy se rozpadají homosexuální vztahy již během prvních osmnácti měsíců mnohem častěji. A nevěra gayů i lesbiček je mnohem vyšší. (Blumstein, P. & Schwartz, P. American couples: Money, work and sex. New York: Morrow, 1983.) Jen třetina homosexuálů žijících spolu jako pár považovala monogamii za důležitou (mimochodem “nevěra” znamenala pro polovinu mít během kratší doby více než dvacet partnerů. Jeden exkluzivní sexuální vztah není to, co obzvlášť gayové zamýšlejí. “Monogamní homosexuál”, poznamenávají autoři, “je něco tak podivného, že ostatní homosexuálové takovému nevěří.” K tomu musím poznamenat, že za 35 let, kdy se zabývám studiem a léčením homosexuality, jsem sice často slyšel o dlouholetém homosexuálním vztahu, který se podobal manželství, ale pokaždé, když jsem mohl získat více informací, se ukázalo, že se nejednalo o vpravdě stabilní svazek. Někdy byli sice partneři spolu dlouhou dobu, ale s přestávkami, kdy každý udržoval své vlastní styky. Někdy byl vztah spíše obchodní nebo finanční. Kdyby se někdo setkal s homosexuálním vztahem, který by trval jako průměrné životní manželství a popsal ho, byl by to již sám o sobě zcela zvláštní úkaz. Už předem však můžeme říci, že by to byl popis neznámé psychopatologie. McWhirter a Mattison, vědci v oblasti homosexuality, našli mezi 156 mužskými homosexuálními páry jen sedm – 4%, které označili jako “monogamní”, tzn. že tito muži tvrdili, že během posledních pěti let neměli žádného jiného partnera. (McWhirter, D.P. & Mattison, A.M. The male couple: How relationships develop. Englewood Cliffs, N.J.: Pretice-Hall, 1984.) Lze předpokládat, že z těchto sedmi párů o pět let později a určitě deset let později si žádný už nebyl věrný, ani spolu nežil. Bývalý homosexuál Mosen říká: “Osobně jsem znal homosexuální páry, které byly představovány mezinárodně jako vzor trvalého vztahu, ale já vím, že ve skutečnosti se vyznačovaly nedostatkem lásky, nevěrou a zneužíváním jednoho druhým.” (Mosen, N. Homosexualität, Gesellschaft und Politik: Bericht eines Insiders. Mesizin und Ideologie, 1997, 19, 1, 18-30.)
Vytváření homosexuálních párů znamená neurotický svazek, nezralý a egocentrický. Homosexuální náklonnost není totiž žádná pravá láska, ale v jádru narcismus, a když se člověk homosexualitě poddá, stává se mánií, posedlostí, která se lehce stane sebedestruktivní. Homosexuální “manželství” je neurotická iluze. Homosexuální vztahy probíhají “od dramatu přes drama k dramatu” (výrok holandského psychiatra Arndta). Jsou plné napětí, žárlivosti, pomstychtivosti, infantilní náklonnosti a odvracení se, samoty a deprese. Pokusy o sebevraždu, poměrně časté u aktivních gayů a lesbiček, (Bell, A.P. & Weinberg, M.S. Homosexualities: A Study of diversity among men and women. New York: Simon & Schuster, 1978; Cameron, P. et al. The longevity of homosexuals. Omega, Journal of Death and Dying, 1994, 29, 3, 249-272.) jsou často spojeny se zklamáním partnera. (Hendin, H. Suicide in America. New York: Norton, 1995.)

Cameron a ostatní shromáždili mnoho fakt;, která objasňují, že homosexuální styl života vede v průměru k dramaticky zkrácené délce života. (Cameron, P. et al. The longevity of homosexuals. Omega, Journal of Death and Dying, 1994, 29, 3, 249-272.) Délka života homosexuálů s dočasným stálým partnerem byla 39-40 let (nepočítaje zemřelé na AIDS!), u lesbiček 44 let. Homosexuálové přišli o život 21krát častěji než černí heterosexuálové, 116krát častěji než bílí heterosexuálové; dále mnohem více z důvodu nehody, srdečního infarktu a sebevraždy. Lesbičky měly 100krát vyšší pravděpodobnost zemřít při autonehodě než stejně staré heterosexuální ženy (a vyšší riziko úmrtí na rakovinu jater). Pouhých 9% gayů mělo 65 let (když připočteme AIDS, byla to jen 2%). Vědci navíc poukazují na to, že vlastně ve všech anketách a studiích od roku 1860 je uváděn nízký průměrný věk a vyvozují z toho, že časné úmrtí homosexuálů je mezinárodní fenomén. To připomíná poznatek profesora Siegmunda, že nikde ve světové literatuře se nevyskytuje starý homosexuální pár. (Siegmund, G. Die Natur der menschlichen Sexualität. Würzburg: Naumann, 1973.)

To vše, neexistence trvalého svazku sexuálně aktivních homosexuálů, jejich promiskuita a krátký život, je označuje jako otroky sexu. Jejich sexuální chování je většinou zvrácené; jejich sexuální pud neurotický. Výzkum posledních let strhl masku, která byla přívětivá a nevinná a kterou se stále pokoušeli stavět lidem před oči. Jeden výběr: 72% čtenářů homosexuálního časopisu The Advocate řeklo, že provozuje orální sex, 46% aktivní anální sex, 45% pasivní orální a/nebo orální sex, 24% homosexuální skupinový sex, 10% sadomasochismus. (Lever, J. Sexual revelations: The 1994 Advocate survey on sexuality and relationships: The men. The Advocate, 1994, Aug. 23, 21-22.) 31% jedné anglické skupiny mělo měsíc před interview pasivní anální sex, 19% bez ochrany. (Dawson, J. et al. The HIV test and sexual behavior in a sample of homosexually active men. Social Science and Medicine, 1991, 32, 6, 683-688.) Je všeobecně známo, že tyto výroky často realitu podceňují. V jiné studii mělo 64% dva měsíce před dotazem nejméně jeden nechráněný sexuální styk, (Linn, L. et al. Recent sexual behaviors among homosexual men seeking primary medical car. Archives of Internal Medicine, 1989, 149, 2695.) 7-37% mělo nechráněný anální kontakt 6 měsíců předtím. (Kelly, J. et al. Psychological factors that predict AIDS high-risk versus AIDS precautionary behavior. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 1990, 58, 1, 117-120.) V jednom kanadském průzkumu v 35 městech mělo 18% mužů s jedním pevným vztahem vždy nechráněný anální sex. (Myers T. et al. The Canadian survey of gay and bisexual men and HIV infection: Men’s survey. Ottawa: Canadian AIDS Society, 1993.) Vysoká promiskuita homosexuálních párů je svázána s nebezpečím nákazy vícerým onemocněním. “Propagujte proto intenzivněji kondom!”, zní liberální odpověď. Avšak dvě fakta vynášejí rozsudek nad touto pomocí. Zaprvé jsou kondomy prokazatelně neúčinné proti HIV, mezi jiným kvůli trhlinám, citlivosti na teploty a HIV propustnosti. (Jones, E. & Forrest, J. Contraceptive failure in the U.S.: Revised estimates from the 1982 National Survey of Family Growth. Family Planning Perspectives, 1989, 21, 3, 103-109; Lelkens, J.P.M. AIDS: Il Preservativo non preserva. Studi Cattolici (Milan), 1994, 38, 717-723.) Zdánlivá bezpečnost naopak vede k rizikovějšímu chování. Za druhé homosexuálové kondomy používají jenom občas. Svou roli přitom hrají alkohol a drogy, obzvlášť však fakt, že homosexualita je svou povahou mánií. Postižený je sexem posedlý a kondomy se považují za přítěž. Nadto usilují mnozí úmyslně o nechráněný sex, protože to umocňuje vzrušení: neuroticko-sebevražedné chování. Odtud mínění odborníků: “Nelze předpokládat, že déletrvající osvěta pomůže, aby došlo ke změně chování u mužů s chronicky vysokým rizikem.” (Stall, R. et al. Behavioral risk reduction for HIV infection among gay and bisexual men. American Psychologist, 1988, 43, 11, 878-885.) Navzdory všem kondomovým kampaním v médiích mělo např. 70% jedné ještě HIV negativní skupiny v New Yorku, která byla půl roku sledována, pravidelně nechráněný poměr. (Siegel, K. et al. Patterns of change of sexual behavior among gay and bisexual men in New York city. Archives of Sexual Behavior, 1988, 17, 6, 481-497.) Téměř polovina ještě v roce 1984 HIV negativní skupiny byla v roce 1990 HIV pozitivní. (Hoover, D. et al. Estimating the 1978-1990 and future spread of HIV Type 1 in subgroups of homosexual men. American Journal of Epidemiology, 1991, 134, 10, 1190-1205.)
Zlepší se situace u mladší homosexuální generace (z jejíhož středu vzejdou příští homosexuální páry)? Určitě ne, má ještě méně zábran. 75% mladých homosexuálů (15-22 let) bylo podle Amerického centra pro sledování nemocí (CDC – US Centers of Disease Control and Prevention) již HIV pozitivní. (Valleroy, L. Seven percent of young homosexual men infected with HIV. Report for the American Association for the Advancement of Science. Associated Press, 1996, Feb. 11.) Epidemiolog Goldman odhaduje, že 30% všech v roce 1994 homosexuálně aktivních dvacetiletých mladíků bude v roce 2004 nakaženo. (Satinover, J. Homosexuality and the politics of truth. Grand Rapids, Mich.: Baker Books, 1996.)

V mnoha medicínských časopisech bylo u sexuálně aktivních homosexuálů popsáno zvýšené riziko nákazy spoustou sexuálně přenosných nemocí (STD) kromě AIDS: gonorrhoea, syfilis, herpes simplex, genitální bradavice, svrab, infekce shigella, salmonela, kampylobaktérie, entamoeba histolytica, žloutenka typu A, B, C, cytomegalovirus; dále trauma vlivem análního kontaktu (přehled: Satinover, J. Homosexuality and the politics of truth. Grand Rapids, Mich.: Baker Books, 1996.)). Některé z nich nebo jejich následky mohou být smrtelné (mimo jiné rakovina jater).
Ti, kteří legalizují homosexuální “manželství” s bezelstným názorem,že je to psychologicky a medicínsky normální orientace, nebo kteří to vědí, ale raději jdou jiným směrem, institucionalizují patologický druh chování. A pak budou těmto homosexuálním párům svěřeny děti.

Adopce dětí homosexuálními páry

Toto opatření zraňuje přirozený cit většiny, určitě těch, kteří mají děti. Proto používají homosexuální ideologové po léta argumenty, kterými matou lidi. Nesprávně usuzují, že jelikož ještě nejsou k dispozici výsledky průzkumu, které by s konečnou platností prokázaly škody způsobené výchovou homosexuálními páry – a jak by se takový průzkum mohl uskutečnit, když jsou takové případy tak řídké? – “proto” takové škody vůbec neexistují! Nebo říkají, že vědecké průzkumy ukázaly, že homosexuálové jsou vynikající rodiče a vychovatelé, mnohdy lepší než heterosexuálové. Neexistuje prý ani jediný příznak, že by děti vychovávané homosexuály byly častěji homosexuály. Děti prý nejsou takovou výchovou vůbec psychicky poškozeny. Konečně prý nejsou homosexuálové pro děti stejného pohlaví žádným sexuální ohrožením (svedení, incest). Mnozí autoři, kteří k takovým závěrům docházejí, jsou samozřejmě militantní homosexuálové. Zdá se, že mají monopol na bádání, lépe řečeno monopol na publikování ve vztahu k tomuto tématu. Důležitější však je, že studie, na které se odvolávají, jsou vědecky neprůkazné, nebo tyto studie interpretují záměrně podle své ideologie. Pro-homosexuálním skupinám se podařilo strhnout na svou stranu profesní sdružení psychologů a psychiatrů. To je třeba uvážit, když se člověk doví, že Americká asociace psychologů a Národní výchovná asociace v tzv. “amicus briefs” Nejvyššímu soudu USA “daly nůž na krk” ve prospěch progresivního homosexuálního zákonodárství. Ve své podrobné analýze se Cameron a jeho spolupracovníci toto nezatajili, takže čtenář se může dovtípit, že se tato profesní sdružení vlastně zvrhla na obyčejné ideologické nátlakové skupiny. (Cameron P. et al. Errors by the American Psychiatric Association, the American Psychological Association, and the National Educational Association in representing homosexuality in Amicus Briefs about amendment 2 to the U.S. Supreme Court. Psychological Reports, 1996, 79, 383-404.) V této záležitosti máme co dělat s demagogickým zneužitím vědy prostřednictvím “odborníků”. Podívejme se na to blíže.

“Homosexuální rodiče jsou vzoroví rodiče.”

To je již staré téma. Předchůdce homosexuální emancipace, francouzský spisovatel André Gide, homosexuální pedofil, chválil v roce 1924 v knížečce Corydon (Gide, A. Corydon (1924). In : Oeuvres Completes, 1932-1939. Paris: NRF Gallimard.) velké pedagogické výhody při výchově pedofilním učitelem a odvolával se přitom na – z větší části vymyšlené – “řecké zvyky”. Kinsey, jehož tajná agenda zamýšlela radikální přeměnu společnosti homosexuálním směrem – on sám byl homosexuál – pociťoval mnoho dobrého v intimních sexuálních vztazích mezi dospělými a dětmi/mladistvími. (Reisman, J.A. & Eichel, E.W. Kinsey, sex and fraud. Lafayette, LA: Lonchinvar & Huntington House, 1990.) Sebeospravedlňující tvrzení homosexuálů, kteří měli sex s dětmi nebo mladistvými, jsou známá jako racionalizace; subjektivně tomu oni často opravdu věří a tím ukazují, jak je jejich infantilní myšlení vzdálené realitě. V současném politickém boji popírají zastánci homosexuality, že by ve vztahu rodiče dítě mohl sex případně hrát nějakou roli u homosexuálních rodičů – takovou eventualitu by sučasné publikum neakceptovalo! -, ale vyjádření těch “nejpokrokovějších” nenechávají nikoho na pochybách: v budoucnu má být “mezigenerační sex” možný. (Nelson, J.A. Intergenerational sexual contact: A continuum model of participants and experience. Journal of Sex Education and Therapy, 1989, 15, 3-12.) S nebo bez sexuality je láska homosexuálních rodičů a schopnost cítění přestavována jako obzvlášť kvalitní. Tak např. se tvrdí, že lesbičky dávají správné výchovné odpovědi ve srovnání s heterosexuálními ženami na otázky o imaginárních těžkých situacích, ve kterých by se děti mohly ocitnout. (Flaks, D.K. et al. Lesbians choosing motherhood: A comparative study of lesbian and heterosexual parents and their children. Developmental Psychology, 1998, 31, 1, 105-115.) Ty otázky ale byly psychologicky bezcenné, nebyly ani vyhodnoceny ani zařazeny jak je nutné u přijatelného testu; srovnávané skupiny nebyly stejně hodnotné a závěr logicky chybný (ve skutečnosti to nebyly lesbičky, nýbrž všechny ženy dohromady, které “lépe” odpovídaly než mužská skupina). Mnohé v tomto sociálně-psychologickém průzkumu nepřesahuje psychologii ženského časopisu a je otištěno zřejmě jen proto, že vyhovuje liberální módě. Neexistuje – samozřejmě! – žádný test na “výchovné nadání” (nejjistější test osobnosti je dotazník o citové labilitě a i ten je velmi nepřesný). (van den Aardweg, G.J.M. On the origins and treatment of homosexuality: A psychoanalytic reinterpretation. New York: Prager, 1986.) Jedna lesbička, která bydlela spolu se svým, umělou inseminací zplozeným, synáčkem a přítelkyní, představila nedávno v jednom televizním programu o homosexuálních párech a dětech, jak šikovně mnohé z těchto žen umí řešit problémy dětí. Když byla dotázána, co by řekla svému dítěti, kdyby jí sdělilo, že se jej ve škole ptali, kde je jeho otec, odpověděla: “Měl by říci, že se jeho otec utopil (sic!).” Zkušenost učí, že ženy žijící jako lesbičky jsou často málo k dětem přívětivé, málo citlivé pro potřeby a zájmy dítěte. Jejich vlastní pocity a vztahy mají přednost, jejich sebestřednost je činí zpravidla obzvlášť nevhodnými pro roli matky. O postoji lesbiček vůči dětem vypovídá to, že jsou poměrně často pro potrat a význačně figurují v radikálním feministickém hnutí. Podle Masterse a Johnsona jdou na potrat častěji než ostatní ženy. (Masters, W.H. & Johnson, V.E. Homosexuality in perspective. New York: Bantam, 1979.) Autoři porovnali 92 “stálých” lesbických párů s 57 heterosexuálními ženami, které měly pevné vztahy. 22 lesbiček bylo matkami 21 (nyní žijících) dětí, 11 dětí však potratily. 49 heterosexuálních žen bylo matkami 65 dětí a 13krát měly potrat. Tento statisticky významný rozdíl ukazuje sníženou mateřskou zodpovědnost (snížený mateřský cit) u homosexuálních žen. Stejně tak byli homosexuální muži více než heterosexuální muži zapleteni do potratů. Mimochodem, většina homosexuálů nechce děti vůbec. (Cameron, P. & Cameron, K. Homosexual parents. Adolescence, 1996, 31, 124, 757-776.)

Mohlo by se zdát, že určití homosexuálové musí být přesto dobrými rodiči, vzhledem k relativní početnosti homosexuálních učitelů a vedoucích mládeže. Je to z toho důvodu, že mnozí, především pedofilně zaměření, se cítí lépe u mladistvých než u stejně starých. To je následek specifického neurotického homosexuálního komplexu ve vztahu ke stejně starým osobám stejného pohlaví (“k nim nepatřím”). (Van den Aardweg, G.J.M. On the origins and treatment of homosexuality: A psychoanalytic reinterpretation. New York: Prager, 1986.) V mnohém ohledu mohou být homosexuálové dobří učitelé a vedoucí mládeže, přesto však je jejich schopnost ke společným hrám často omezena a postrádají nezřídka psychickou vyspělost, která je nutná ke správné pedagogické funkci. A zpravidla nejsou dobrými otci nebo matkami, určitě ne v případě, když se poddávají svým infantilním homosexuálním impulsům.

“Děti homosexuálních rodičů vyrůstají sexuálně normálně.”

Homosexuálové mají nedostatečnou identifikaci se svou pohlavní úlohou. Právě to je hlavní příčinou jejich homosexuálních zájmů. Na tom se shodují psychologové – teoretici. Důležitou složkou sexuální identity je role otce/matky. Zkušenost ukazuje, že už pro normálně ženaté homosexuály s dětmi je obtížné převzít roli otce/matky, i když nechtějí žít homosexuálně. Jejich děti mají sice tu výhodu, že alespoň jeden z rodičů jim ukazuje normální vzor role mužského nebo ženského bytí a může vyvážit chybějící potřebné vlastnosti partnera – i když jen částečně. Když jsou “rodiče” jiného pohlaví než dítě, nemají děti, které jsou od mládí vychovávány dvěma homosexuály, žádný vzor identifikace pro svou pohlavní úlohu a když jsou “rodiče” stejného pohlaví, vzor pohlavní role je nedostačující. Navíc existují další škodlivé vlivy v oblasti pohlavní identifikace. Přehnaně “mužsky” se chovající lesbická matka neuzná svého syna dostatečně jako muže a lehce ho v jeho mladistvé pýše pokoří. Příliš “nemužný” gay-otec může být náchylný k tomu, že je příliš málo pyšný na “to dívčí” ve své dceři, takže není s to vybudovat její ženskou sebedůvěru. Mnoho lesbiček chová vědomě či nevědomě nenávist vůči mužům, gayové mají strach před ženskostí ženy a je těžko si představit že se takové postoje neodrazí na dětech.
Mnohé se staly skutečně homosexuálními, mezi jiným proto, že jeden z rodičů se sám těžko se svou pohlavní úlohou identifikoval; v případě mužské homosexuality je to ten “slabý” otec a ta příliš “mužsky” vládnoucí matka. Jsou-li děti vychovávány homosexuálními páry, jsou vystaveny abnormálně silnému vlivu těch rodičovských faktorů, které i v normálním manželství už mohou vést k homosexuálnímu vývoji. (Van den Aardweg, G.J.M. Homosexuality and Hope. Ann Arbor, Mich.: Servant Publications, 1985.)

V současnosti jsou k dispozici jen zlomkové údaje co se týče vlivů výchovy výlučně homosexuálními páry. Většina dětí je u nich z předchozího (normálního) manželství jednoho z partnerů a byly už vychovávány pod jinými vlivy. Uspokojivé studie o osudu dětí u dvou lesbiček také neexistují. Co je ale dobře známé, by mělo stačit, aby se učinil konec všem takovým experimentům. Co se týče dětí u lesbiček, ty jsou traumatizovány, protože postrádají svého otce. Ve shora zmíněném televizním vysílání naslouchal jeden chlapec s lesbickou matkou, jak dětský lékař pronesl: “Otcové těchto dětí by měli zůstat anonymní.” Najednou vpadl chlapec doktorovi do řeči: “Ale smím přece jen od vás slyšet, kdo je můj otec?” Dětský dotaz, který vypovídá mnohé.
Žádné dostačující studie a přesto alarmující ukazatele: 9% synů, kteří byli vychováni homosexuálním otcem se stalo homosexuálními nebo bisexuálními; (Bailey, J.M. et al. Sexual orientation of adult sons of gay fathers. Developmental Psychology, 1995, 31, 124-129.) 12% v jiné namátkové studii. (Bigner, J.J., 1991. In: Cameron et al., 1996.) Dokonce více než polovina osob, které uvedly, že jeden z rodičů byl homosexuál, byla homosexuální. (Cameron, P. & Cameron, K. Homosexual parents. Adolescence, 1996, 31, 124, 757-776.) Cameron zjistil na základě osmi studií, že ze 169 dětí homosexuálů a lesbiček minimálně 15 jich nebylo heterosexuální (8.9%). Zde je vidět, jak nebezpečně může působit dezinformace Kinseyho, podle které je 10% populace homosexuální. Těchto výše zmíněných asi 9% bylo uvedeno americkými profesními kruhy (viz výše) jako důkaz, že homosexuální rodiče nemají žádné homosexuální vlivy; toto procento by nebylo vyšší než průměr. Pravdou je, že překračuje skutečný počet, 1-2%. Stejně mylný výklad používají také dva angličtí pro-homosexuálně založení autoři pro svůj nález, že z 25 dcer, které byly vychovány lesbičkami, se nyní všechny považují za lesbičky, naproti tomu žádné z 21, které měly heterosexuální matku. Homosexualitě příznivý vliv lesbické matky vyplynul také z toho, že devět dcer lesbiček proti čtyřem heterosexuálních matek se cítilo přitahováno k vlastnímu pohlaví a že šest dcer lesbiček proti žádné heterosexuálních matek homosexuálně experimentovalo. (Golombok, S. & Tasker, F. Do parents influence the sexual orientation of their children? Findings from a longitudinal study of lesbian families. Developmental Psychology, 1996, 32, 3-11.) Náklonnost k neženské identifikaci, samozřejmě u děvčete, jehož matka sama svou ženskost není schopna plně akceptovat, a která může příležitostně připravit na homosexuální orientaci, je rovněž hlášena jiným zkoumajícím: Dcery homosexuálních matek se oblékaly jako chlapci více, než dcery osamělých heterosexuálních matek, měly častější zájem o mužská povolání, hrály si více s chlapeckými hračkami a chovaly se více jako “divoch”. (Green, R. et al. Lesbian mothers and their children: A comparison with solo parent heterosexual mothers and their children. Archives of Sexual Behavior, 1986, 15, 167-172.)

“Homosexuální rodiče nejsou pro své děti žádným sexuálním nebezpečím.”

Zdravý lidský rozum vždy předvídal nebezpečí u příliš úzkých kontaktů mezi homosexuálními rodiči, učiteli, vedoucími mládeže a svěřenými dětmi stejného pohlaví. Ženatí homosexuálové, kteří se léčí, někdy prohlašují, že v sobě příležitostně cítí homosexuální zájem o dítě. Volnější styk mezi generacemi – např. společné koupání – a novější zvyk, že otcové své malé děti tělesně ošetřují, ukládají do postele a přebalují, někdy nemá dobré následky. Je možné se domnívat, že se mezi přibývajícími případy incestu nalézá zahalené procento homosexuálního incestu. Ze sedmnácti dotázaných s jedním homosexuálním rodičem sdělilo pět (29%), že tento rodič měl s nimi sexuální styk. Z 5 165 bez homosexuálního rodiče referovalo 29 (0.6%) o incestu. (Cameron, P. & Cameron, K. Homosexual parents. Adolescence, 1996, 31, 124, 757-776.) Že homosexuálové hledají poměrně často sexuální sblížení s dětmi a mladistvými vyplývá z toho, že 1/5 až 1/3 všech sexuálních obtěžování dětí je homosexuální povahy. (Cameron P. et al. Errors by the American Psychiatric Association, the American Psychological Association, and the National Educational Association in representing homosexuality in Amicus Briefs about amendment 2 to the U.S. Supreme Court. Psychological Reports, 1996, 79, 383-404.) Podle Gay Report z roku 1979 mělo 23% sexuálně aktivních gayů a 6% lesbiček jeden sexuální styk s nezletilým. (Cameron, P.P. The gay nineties. Franklin, TN: Adroit, 1993.) Podle studie Bella a Weinberga mělo 23% dospělých homosexuálů sex s mladíky do 16 let. (Bell, A.P. & Weinberg, M.S. Homosexualities: A Study of diversity among men and women. New York: Simon & Schuster, 1978.) Do této kategorie patří nepochybně pedofilové a efebofilové (muži, kteří se orientují hlavně na děti v pubertě). Tato čísla varují před zvýšeným rizikem sexuálního sbližování pro děti homosexuálních párů stejného pohlaví. Tyto děti nemají jednoho, ale dva homosexuální rodiče.

“Děti homosexuálních párů nejsou ve svém citovém životě ohroženy.”

Abychom toto mohli prověřit, musel by se sledovat vývoj dětí až do dospělosti. K dispozici jsou jen povrchní studie a je jich jen několik. Navzdory pokusům vysvětlit je pro homosexuály příznivě, jsou ve skutečnosti varováním. Samozřejmě se ukazuje, že děti lesbických matek trpí jejich životním stylem. Stydí se, přejí si, aby přítelkyně matky nebyla lesbička. Děvčata se úzkostlivě ptají, zda snad také samy nejsou lesbičky. Chlapci chtějí žít raději u svého otce, mají obzvlášť averzi vůči lesbické partnerce. (Lewis, K.G., 1980. In: Cameron et al., 1996; Javaid, G.A. The children of homosexual and heterosexual single mothers. Child Psychiatry and Human Development, 1993, 23, 235-248.) Zřejmá je obava dítěte, že se někdo doví o matčině úchylce. Jsou trápeny, nadává se jim. Jiné děti se drží v ústraní. Kdo tvrdí, že děti u úchylných rodičů nemusí trpět, rozumí málo dětské psychice. Děti všech dob se styděly za své rodiče, se kterými se “něco” dělo, zvláště když je to něco sociálně méněcenného. Děti – s jistotou od osmi let – se srovnávají se svými stejně starými kamarády a začínají se v takovém případě samy cítit méněcenné. V dětské a neurózní psychologii je známo, jak hluboce a trvale mohou být děti a mladiství traumatizováni a tudíž neurotizováni vězeňským potrestáním, zločinem proti mravopočestnosti, manželskou nevěrou, zradou (ve válce) jednoho z rodičů. Pro-homosexuální prohlášení a nemůže zabránit, aby dítě neprožilo homosexuální vztah rodičů jako psychotrauma. Složky očekávaného poškození citu u dítěte s homosexuálními “rodiči” je možno rozdělit do následujících kategorií:

  1. Stud a pocit méněcennosti při srovnání s ostatními dětmi, výsměch, trápení, zdrženlivost (upjatost).
  2. Pochybnost o vlastní sexuální normálnosti (úkaz, který např. také nastává po sebevraždě jednoho z rodičů: udělám to já také?). Obzvlášť v předpubertě a pubertě jsou takové pochybnosti a strach o identitu časté.
  3. Vnitřní výčitky proti vychovávajícímu homosexuálnímu rodiči, jeho partnerovi a chybějícímu rodiči, eventuelně zploditeli. Dítě se cítí na holičkách, “zrazeno” (to bylo potvrzeno v jedné anketě (Cameron, P. & Cameron, K. Homosexual parents. Adolescence, 1996, 31, 124, 757-776.)). Co se týče vztahu k homosexuálnímu rodiči: Dříve nebo později jej bude dítě žalovat, že ho do této situace přivedl, že si to zvolil “sám pro sebe” na úkor štěstí dítěte v mládí. Co se týče vztahu k homosexuálnímu partnerovi: Jestliže zvážíme, že děti rozvedených rodičů nového rodičovského partnera většinou neakceptují dobře, tím spíše se to vztahuje na homosexuální vztahy. Co se týče vztahu k chybějícímu rodiči: Dítě si jednoduše bude myslet, že jeho otec/matka o něj nemají zájem; přitom ale po nich bude toužit. Postrádání svazku s jedním z rodičů trvá většinou celý život (srov. děti svobodných matek, děti, od nichž jeden z rodičů v dětství zmizel nebo odešel). Pokouší-li se vychovávající rodič chybějícího otce/matku vytlačit ze života dítěte, je postrádání ještě bolestivější.
  4. Vlastní otec/matka není postrádán jen subjektivně, tzn. že je tím dítě buď vědomě nešťastné nebo svůj smutek potlačuje. Také objektivně postrádá jak svůj vzor, tak podporu a vedení otce/matky. Negativní vliv vyrůstání bez otce/matky není nutno zde dokazovat. Je nepopiratelné, že vyrovnané osobnosti téměř vždy pocházejí z normálních rodin, s jednou matkou a jedním otcem. Není pravda, že např. v případě dvou lesbických “matek” by jedna mohla nahradit otce, jelikož vnitřní postoj obou se zásadně liší od postoje pravého muže.
  5. Vlastní nebo adoptivní děti homosexuálních párů jsou vystaveny všem napětím, zápletkám ve vztazích a rozvodům, které jsou nerozlučně spjaty s homosexuálními poměry. Když už děti při tzv. “rozumném” a “racionálně” dohodnutém rozvodu a druhém manželství svých vlastních rodičů utrpí bez výjimky citové poškození a poškození vztahů, (Wallerstein, J.S. & Blakeslee, S. Second chances: Men, women and children a decade after divorce. New York: Ticknor & Fields, 1989.) jak je možné svěřit je homosexuálnímu páru, u kterého je pravděpodobnost rozpadu již dána předem. Když k tomu přidáme průměrně vysokou úmrtnost aktivních homosexuálů a jejich časté zneužívání alkoholu a drog, pochopíme, jak malou šanci má dítě se dvěma homosexuálními “rodiči” na zdravý a trvalý rodičovský svazek. Následky na dítěti jsou: pocit ohrožení, neklid, samota a neschopnost navázání vztahů. Zcela neodpustitelné by bylo dát homosexuálnímu páru sirotky nebo děti rodičů, kterým bylo odňato právo na výchovu. Tyto děti obzvlášť potřebují ochranu normálního manželského páru. Jeden muž, který směl se svým přítelem adoptovat dítě jako jeden z prvních homosexuálních párů v USA mi vyprávěl (před více než patnácti lety), potom, co se úplně odvrátil od homosexuálního života, že sice oba děvčátko rozmazlovali, ale hlavně na něj pohlíželi jako na symbol. Zažili to, že byli nápadní, když se, očividně “dva homosexuálové se svým dítětem”, objevili na veřejnosti.
    Nedbaje na dítě, byli často pryč z domu, každý hledal pravidelně své vlastní styky. “Téměř každou noc dítě dlouhé hodiny plakalo.” Teprve po letech si muž uvědomil, co dítěti udělali (po skončení jejich vztahu přišlo opět do dětského domova.
  6. Neurotický egocentrismus přiznaných homosexuálů je výhradní predispozice, aby se stali rozumnými rodiči a vychovateli. Jejich děti jsou obzvlášť ohroženy charakterovými a emocionálními ztrátami v důsledku tohoto egocentrismu. Homosexuální pár může k (adoptivnímu) dítěti chovat opičí lásku, může si hrát dlouhou dobu na “šťastnou malou rodinu”, to vše ještě není pravá láska, která je spojena s ochotou k oběti, jak je tomu u zralých manželských párů. Matka, která zájem svého dítěte staví opravdu na první místo, musí pochopit, že je pro její dítě lepší, když zůstane u svého manžela a neběhá za svou lesbickou přítelkyní. “Volit” tímto způsobem “pro sebe samého” znamená nelásku vůči svým dětem (a manželovi).
  7. Děti homosexuálních párů postrádají vzor normálních vztahů muž-žena a to pravděpodobně negativně ovlivní jejich schopnost vytvořit pevné vztahy k druhému pohlaví a stabilní manželství.
  8. U dětí homosexuálních párů je zvýšené riziko (homo)sexuální poruchy. Kromě toho žijí pravděpodobně v nezdravé, někdy i dusící atmosféře, kterou kolem sebe téměř automaticky vytvářejí sexuálně posedlí.
  9. Případné sexuální vztahy mezi homosexuálními rodiči a dětmi (viz výše) jsou právě tak škodlivé jako incest.
  10. Homosexuální pár nemůže dítě naučit žádnému psychologicky a morálně zdravému pojetí manželství a rodiny, sexuality a věrnosti. Zprostředkovává svůj vlastní rozervaný obraz člověka a společnosti.

Následky vypočtených škodlivých faktorů u dětí a mladistvých jsou: neuróza a někdy psychopatie. To je vyjádřeno: vnitřními konflikty, samotou, komplexy méněcennosti, depresemi, psychosomatickými potížemi, postoji hněvu (zášti) a protestu, poruchami kontaktů a vztahů, psychickou nevyzrálostí a zábranami v lásce, sexuálními problémy, nedostačujícím vytvářením morálky a svědomí, potížemi při učení.

Zavedení pedofilie do běžného života

Uzákonění homosexuálního “manželství” a homosexuální adopce znamená krok blíže k uzákonění pedofilních vztahů. Proč to tak musí být? Od počátku byla homosexuální a pedofilní emancipace úzce spjata. Spoluzakladatel holandského homosexuálního sdružení COC byl pedofilní spisovatel Jef Last. Hlavní redaktor časopisu Journal of Homosexuality DeCecco, který podporuje pedofilii, byl rovněž členem redakce časopisu Journal of Pedophilia (Amsterdam). Pedofilní organizace NAMBLA (USA) je součástí Mezinárodní asociace lesbiček a gayů. Pro-pedofilie je sexuální reformní hnutí. Holandské sdružení pro sexuální reformu (NVSH) organizuje po léta pedofilní zábavy v různých městech. SIECUS (USA), organizace, která založila společnost Plánované rodičovství, byla spoluzaložena spolupracovníkem Kinseyho – Pomeroyem, který sdílel pedofilii nakloněné pojetí svého učitele. Již v sedmdesátých letech začal SIECUS hovořit o “přirozenosti” sexu mezi dospělými a dětmi. Stále je slyšet toto dvojí tvrzení: děti mají “právo na přístup k sexuální výchově”, “právo vědět o sexualitě a právo na sexualitu” (psycholožka Calderone, členka rady SIECUSu). ( Marshall, R. & Donovan, Ch. Blessed are the barren. The social policy of Planned Parenthood. San Francisco: Ignatius, 1991.) A pedofilní styky jsou prý pro děti prospěšné, neškodné, (Van Naerssen, AX Pedofilie en hulpverlening (Pedophilia and giving help). In: Handboek sexuele hulpverlening. Utrecht: Nisso, 1986.) za předpokladu, že se dějí “se svolením dítěte”. Pak by se člověk ani nemusel obávat žádného násilí ze strany pedofilů (k pedofilním vraždám by ostatně nedocházelo, kdyby pedofil nemusel mít strach z potrestání).

Programy homosexuálních a sexuálních reformních hnutí obsahují tedy ještě stále “stejná práva pro pedofily”. Také proto jsou homosexuální a pedofilní zájmy spojeny, protože “androfilie” (zaměřenost na dospělé muže), “efebofilie” (na mužské pubescenty a adolescenty) a homosexuální pedofilie (na chlapce, kteří ještě nemají znaky puberty) se navzájem částečně překrývají. “Androfilové” nepociťují zpravidla žádné silné pocity ke chlapcům, ale přece silnější než k ženám a “efebofilové” mají příležitostně dokonce výslovně pedofilní zájmy. (Freund, K. et al. Heterosexual interest in homosexual males. Archives of Sexual Behavior, 1975, 4, 5, 509-518.) Toto je potvrzeno v psychoterapeutické praxi. Homosexuální pedofilové se zřídka zajímají o dospělé, ale odhaduji, že nejméně 10% z 250 nepedofilních homosexuálů v mé praxi mi v průběhu let sdělilo, že pociťovali příležitostně zájem o chlapce. Většina byla skutečně zaměřena především na mladší muže. Dříve jsme citovali nález Bella a Weinberga, podle nějž mělo 23% gayů v dospělosti někdy sex s chlapcem mladším než šestnáct let (Bell, A.P. & Weinberg, M.S. Homosexualities: A Study of diversity among men and women. New York: Simon & Schuster, 1978.) a jiná anketa uvedla stejné procento, zatímco u lesbiček to bylo 6%.8 Máme právo se domnívat, že za příznivých okolností by se u více homosexuálů mohla rozvinout více či méně silná, případně latentní pedofilní náklonnost. Jednou z těchto okolností je ovšem adopce.

Homosexuální “manželství” a homosexuální adopce otevřely ve skutečnosti dveře větší toleranci pro efebofilní a pedofilní styky. Nesmíme zapomenout, že někteří efebofilní a (částečně) pedofilní homosexuálové mohou v homosexuálním “manželství” eventuelně spatřovat možnost žít v blízkosti mladistvých a navázat s nimi nezdravé spojení, ve kterém nejsou erotické prvky cizí. Zkušenosti s vedoucími mládeže, vychovateli v dětských domovech a některými kněžími, kteří svého otcovského postavení zneužili ve prospěch pochybných intimností ukazují, jak subtilně, avšak tvrdošíjně si přitom mohou počínat.

Emancipace pedofilie je řízena shora. Potom co v roce 1973 byla nátlakovými skupinami změněna definice homosexuality v příručce Amerického sdružení psychiatrů (APA) (předtím “porucha”, nyní “stav”), odstranilo vedení sdružení roku 1994 pod nátlakem (!) pedofilii a další sexuální poruchy ze sféry patologie. Pedofilie byla nadále jen chorobná, v případě, že jí postižený trpěl, např. se styděl! Pokusy snížit věkovou hranici pro potrestání sexuálních styků s nezletilými se provádějí za kulisami emancipační elitou, která zastává klíčové politické a sociální pozice, a neodpovídají potřebám lidstva. V Holandsku byla hranice trestu v roce 1990 snížena na dvanáct let, za předpokladu, že dítě je s tím srozuměno a rodiče také nemají pochyby (při pochybách rodičů je hranice patnáct let, takže rodiče o chování svého dítěte nad patnáct let nemají co říci). Iniciativa k tomu vyšla z homosexuálního sdružení COC, který, podobně jako sesterské sdružení v mnoha jiných zemích, získalo velký politický vliv. Po masivních anti-pedofilních demonstracích v Belgii po (heterosexuálně-pedofilních) vraždách Dutrouxe byla věková hranice pro potrestání o dva roky zvýšena, ale je otázkou, zda to v justiční praxi mnoho zmůže. Zásada, která byla již v osmdesátých letech vládou mlčky akceptována, že sexuální aktivity “samy o sobě jsou morálně neutrální” – za podmínky oboustranného souhlasu – zůstává ideologickým výchozím bodem státního myšlení a jednání. Vícerá humanisticko-liberální západní grémia jsou nakloněna opatrné toleranci sexuálních kontaktů dospělých s nezletilými a dokonce, s omezeními, i pedofilie. Kdyby tomu tak nebylo, byly by organizace jako COC a americká NAMBLA jistě z národních a mezinárodních grémií vyloučeny. Tato progresivní mentalita vzbuzuje malou důvěru, že příslušné úřady odmítnou efebofilům nebo také pedofilům adoptivní rodičovství. Feminismus a homosexuální ideologie mají uvnitř státních institucí mnoho stoupenců, takže kdyby došlo k sexuální intimitě mezi homosexuálními “rodiči” a adoptivními dětmi, byla by reakce pravděpodobně mírná.

Je nejisté, jak dalece se budou realizovat ideály homosexuálních a pedofilních emancipátorů. Když však většina obyvatelstva uvidí nebezpečí pedofilního ohrožení pro své děti, probudí se a bude klást odpor. Odtud taktika emancipátorů: především jejich verze “osvěty” – tedy indoktrinace, od mládí a neustále!

Závěrečné poznámky

Čestná a realistická osvěta je nejúčinnější protijed proti šíření homosexuality ve společnosti. Poctivé a nezaujaté průzkumy, ze kterých by se měly čerpat správné informace pro osvětu jsou bohužel řídké a zavedená sociální a univerzitní stanoviska mají málo chuti spálit si prsty na těchto zpolitizovaných tématech. Větší část výzkumu bude muset proto vzejít ze soukromých iniciativ. Jsme vděční např. za některé z nejlepších článků o sociálně-psychologických a medicínských aspektech homosexuality, na které jsme již dříve poukázali, Institutu pro rodinný výzkum ve Washingtonu – odvážnému soukromému podniku dr. Paula Camerona. Ke konci padesátých let přinesla mnoho vědeckému průzkumu na poli psychologických faktorů u homosexuálů soukromá iniciativa dr. Irvinga Biebera v New Yorku. (Bieber, I. Homosexuality: A psychoanalytic study. New York: Basic Books, 1962.) V současnosti se vyvinuly prostřednictvím Americké národní asociace pro terapii a homosexualitu (American National Association for Therapy and Homosexuality – NARTH) různé podobné iniciativy. Co se týče vlivů adopce homosexuálními páry, jsou, teoreticky pohlíženo, nutné dlouholeté studie, které oficiální instituce neuskuteční ze strachu před nevítanými výsledky (srov. situaci při post-abortivním syndromu). Skutečnosti však mluví za sebe. První adoptivní dítě, které americké úřady svěřily dvěma gayům (ve Washingtonu), spáchalo sebevraždu (v dospělém věku). První adoptivní děvče dvou lesbiček osiřelo potom, co její matka krátce po autonehodě zemřela. Nejméně dvě děti byly svými lesbickými pěstounkami zavražděny. Všechno náhoda? (Cameron, P. & Cameron, K. Homosexual parents. Adolescence, 1996, 31, 124, 757-776.) Výše jsem se již zmínil o případu jednoho z prvních adoptivních dětí u dvou gayů, o děvčeti, které muselo pykat kvůli sobeckosti adoptivních “otců”. Nejde o náhodu, teprve další pozorování vnesou světlo.

Mají vlastně děti, které žijí u osamělých nebo spolubydlících homosexuálů to slavné “právo na sebeurčení”? Nebo se o nich rozhoduje, když jsou na to ještě příliš mladí? Volí např. desetiletí a děti v pubertě skutečně svobodně, když jsou umístěny u homosexuálních “rodičů”? V současné době mají Spojené státy plno řečí o “právech dítěte”, ale zdá se, že v praxi dítěti nenáleží přirozené právo na vlastní rodiče. Děti jsou nemilosrdně obětovány na oltáři homosexuální ideologie.

Homosexuální “manželství” je travestie (zesměšnění pravého) manželství. Psychologicky je to infantilní vysněná fantazie, která vychází z traumatických mladistvých zážitků osamocení a “postavení mimo” ve vztahu ke stejně starým kamarádům vlastního pohlaví. V jednom malém autobiografickém příběhu popsal holandský spisovatel Louis Couperus začátkem století, jak taková vysněná fantazie může vzniknout. Jeden patetický chlapec bez přátel, neoceněný svým otcem a svými bratry, maminčin mazlíček, se cítil vždy opuštěný a méněcenný. Jednou pobýval v jeho rodičovském domě mladý, sportovní, veselý strýc Frank a ten mu bohatě věnoval svou srdečnost dováděl s ním a chlapec se cítil šťastný. Pak ale musel strýc zase pryč. Všechno skončilo, chlapec upadl do smutných a toužebných denních snů: “v nich byl stále se strýcem spolu, stále! A ve své dětské fantazii si vytvořil klamnou představu, že je se svým strýcem ženatý.” (van den Aardweg, G.J.M. De neurose van Couperus (The neurosis of Couperus). Nederlands Tijdschift voor de Psychologie, 1965, 20, 293-307.) Homosexuální “manželství” není nic jiného než prodloužení takové “dětské představy”.
Co se týče absolutního vyčíslení, nebude nikdy vysoké, ale popíráním rozdílu mezi patologickými vztahy a manželstvím se manželství podkopává. Dokonce staří Řekové během svého dekadentního údobí nevymysleli něco tak nesmyslného a ani Nero, který také jednou inscenoval svou “svatbu” s jedním mladým vykastrovaným mužem, nechtěl učinit z homosexuálního “manželství” národní instituci. Lidé s homosexuálními náklonnostmi jsou spíše pacienti. Mají právo na pochopení, ale laciný soucit, který nemocnost a nezralost jejich neurózy přehlíží, jim není k ničemu. Měli bychom se k nim chovat jako k pacientům, kteří trpí mentální anorexií, násilnou neurózou nebo zotročením: to normální a zdravé se jim má držet před očima, při plném porozumění pro jejich vnitřní konflikty a trápení a s podporou a povzbuzením v jejich zápase se sebou. (van den Aardweg, G.J.M. The battle for normality. San Francisco: Ignatius, 1997.) Společnost, která staví na stejnou rovinu úchylku a patologii jako normálnost a zdraví, je vážněji nemocná, než ti ubozí lidé, kteří jsou obtíženi homosexuální neurózou.

Medizin & Ideologie, prosinec 1998, str. 34-43

zdroj: homosexualita

  • Dr. Gerard J.M. van den Aardweg Ph.D.

    Holandský psychoterapeut Gerard J.M. van den Aardweg, Ph.D. je autorom knihy TERAPIA HOMOSEXUALITY, ktorá sa dá pozrieť tu. zdroj: homosexualita       HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL Homosexuální “manželství” a adopce homosexuály   zdroj fotografie: http://www.insidecatholic.com/aardweg/

© 2011 OKHT – Občania za kresťanské hodnoty a tradície. Všetky práva vyhradené. Vytvorené v softvéri WordPress.