„Pane Bože môj, vypočuj moje modlitby a zachovaj verné ti stádo… Zachráň ho pred bezbožnou a pohanskou zlobou tých, čo sa ti rúhajú.“

Modlitba sv. Cyrila v hodine smrti i za Slovenský národ, dňa 14. februára 869 n. l. v roku 6377 od stvorenia sveta (Život sv. Konštantína – Cyrila kap. XVIII)

Izaiáš 53,6

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.(Iz 53,6)

Jako první je uvedeno slovo všichni. Tedy já, ty, každý z nás. Není ani jednoho, který by mohl říct: Já ne. Všichni zbloudili. Co to znamená? Bloudit znamená nepoznat cestu. Když malé dítě zabloudí v lese, neumí se vrátit. Nezná cestu zpět.

Bloudění je často životní cestou mnoha lidí. Mnoho lidí nemá jasno, nejde za Bohem a může mít i vysokoškolské vzdělání, přesto bloudí. Když se jich někdo zeptá: Jaký je smysl tvého života? Proč žiješ? Abys jedl, spal, pil, shromažďoval majetek, šel ke smrti a pak zemřel? A to, cos nashromáždil, ani vlastně nevíš, komu zanecháš. Jaký je tedy smysl tvého života? Všichni učení páni filosofové budou podávat různé teorie, ale jasnou odpověď nedají. Žádný z nich vpravdě neodpoví na tu nejdůležitější otázku: Jaký je smysl mého života? Jaký je smysl mého utrpení? Na to dává odpověď jedině Bůh. On nám dává své slovo, které je pro nás světlem a cestou. Nakonec, Ježíš sám se stal tou cestou.

Tedy většina lidí bloudí. Kolik je teď lidí na zemi? Něco nad šest miliard. A kdo z nich má jistotu spásy? Kolik je křesťanů? Jedna miliarda? A z těch křesťanů, kolik z nich má jistotu spásy? Kolik jich skutečně žije s Kristem a v Kristu? Bloudí, i když jsou pokřtěni. Jsou to v podstatě pokřtění ateisté. Neví, čí jsou. Kdyby jste navštívili například vysoké školy v nějakém křesťanském státě – v Polsku, v Itálii… a zeptali se na podstatu křesťanství, co vlastně křesťanství je, většina z těch, kteří tam jsou, nevědí. Naučili se různé poučky, z dětství si možná pamatují katechizmus, ale nejsou to obrácení lidé. Nejsou těmi, kteří se rozhodli pro Krista a mají jasný smysl života. Bloudí. Nehledě už na jiné tzv. křesťanské národy Evropy. Studenti více vědí o hinduismu, o józe, o všelijakých filozofiích, ale nevědí, kdo jsou, i když jsou pokřtěni. Mnozí často ani nevědí, že jsou pokřtěni, neznají Krista. Slyšeli o Něm teoreticky, ale osobně se s Ním nesetkali. Neobrátili se, neuvědomili si svůj hřích a nepřijali Ježíše jako svého Spasitele a Pána. Mnozí jako děti chodili ke zpovědi i ke svatému přijímání, ale zůstali jen někde na povrchu. Možná z počátku i trochu víry měli – té dětské, ale pak přišla puberta, studia a úplně víru ztratili. Dostali se do různých hříchů a prakticky s Kristem nemají nic společného. Přijali ducha tohoto světa, sjednotili se s ním, a jsou duchovně mrtví.

Co je život bez Krista? Jeden americký kazatel napsal: Život bez Pána Ježíše je bolestná prázdnota. Je to neuhašená žízeň a neutišený hlad. I přes pomíjivé žádosti je takový život životem zklamání, ztracené naděje a cestou prázdnoty. Život bez Pána Ježíše je život bez světla. Na druhé straně, život s Ním, je životem v pravdě, ve světle, kde člověk nachází pravé štěstí, protože v Kristu má život věčný.

„…každý chodil svou cestou…“

Jak jsme bloudili? Tak, že každý chodil svou cestou. Bůh nám dává svůj program, svou cestu, ale my chodíme tou svou. Boží slovo říká, že je hříchem, chodit svou cestou. Kdo programuje tu starou cestu? Svévolnost, hřích. A to i v tom případě, když děláme zdánlivé dobro. Nejsme-li zaměřeni na Krista a neplníme-li Boží vůli, hřešíme. Až budeme jednou stát před Božím soudem, to naše dobro a ta naše pravda neobstojí, protože naší povinností je hledat a plnit Boží vůli. Ježíš řekl: „Mým pokrmem je plnit Boží vůli“ (srov. J 4,34). Ježíš nás učí modlit se: „Otče, …buď vůle Tvá.“

Když nás ďábel táhne na scestí, nikdy nám to nezformuluje jasně. Chce, abychom ty jeho cesty pokládali za své. „Všichni chodili po vlastních cestách…“ Bůh však nabízí cestu spasení. Tu, my oklamaní lidé, nechceme. Chceme jít po vlastních cestách. Ale kde ty vlastní cesty vedou? A kde končí? Vedou do záhuby a končí v pekle. Každý z nás se dal svou cestou. To je obraz lidstva a to je obraz každého člověka, dokud se neobrátí.

„…proviny nás všech Hospodin uvalil na Něj…“

Koho zde Hospodin myslí? Ježíše.

Co to znamená, že naše proviny vložil Bůh na Něj – na Ježíše? Můžeme si to představit takto. Jedna ruka, to jsem já, druhá ruka, Ježíš. Kniha jsou hříchy. Ty hříchy ležely na mně, jako rozsudek smrti. Bůh mé proviny vložil na Něj – na Ježíše. Vložil-li je Bůh na Ježíše, kde jsou teď? Na Ježíši (tak, jako ta kniha na druhé ruce). A tvá duše je teď bez nich, protože On je vzal na sebe, protože On zemřel za tvé hříchy, On prolil svou svatou krev za tebe. Boží slovo říká, že Jeho krev nás očišťuje od každého hříchu a že naše duše, očištěné Kristovou krví, jsou teď bílé jako sníh. To je třeba vědět. A v tom je spasení, to je přejítí ze smrti do života. Pokud jsem však pod vinou a hříchem, platí Boží slovo – „Odplata za hřích je smrt“ (Ř 6,23), jsem tak pod rozsudkem smrti. Všichni zhřešili, všichni zbloudili. Ještě přesněji je to řečeno v listě k Římanům 3,23-24: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí, vykoupením v Kristu Ježíši.“ Zde je jasně řečeno, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Ospravedlněni jsou zadarmo. Jak? Vykoupením v Kristu Ježíši, jedině v Kristu Ježíši. Ř 3,25: „Jeho ustanovil Bůh, aby se svou vlastní smrtí stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.“ Tam je klíčové slovo: kdo věří. Všimněme si, zde se jedná o to, že člověk je zbaven viny, čili je ospravedlněn. To ospravedlnění učinil Kristus. Dále je tam slovo krev – ospravedlnění jsme krví Kristovou. Pak je zde slovo víra – pro ty, kteří věří. Kristus zemřel za všechny lidi, ale všichni spaseni nebudou. Jen ti, kdo uvěří. Jen ten, kdo přijme. Proto jsme povinni hlásat evangelium.

Zdroj: http://vkpatriarhat.org.ua/cz/?p=29542

 

© 2011 OKHT – Občania za kresťanské hodnoty a tradície. Všetky práva vyhradené. Vytvorené v softvéri WordPress.